Z práce do Alp: Prodloužený víkend ve Slovinsku

Státní svátek a prodloužený víkend jsou ideální příležitost k útěku. Vzali jsme dodávku a vyrazili směr Slovinsko, abychom na vlastní kůži vyzkoušeli, že i za pár dní se dá stihnout pořádná dávka hor a klidu. My tři – já, Evička a Artík – jsme projeli alpská sedla i zapomenutá údolí bez davů turistů. Tady je důkaz, že i krátké volno stačí na to, abyste zažili něco, co vám české hory přeplněné turisty nenabídnou.

Čtvrtek: Útěk a „obálkový“ systém v horách

V práci šlapu na zmizík a v hlavě už mám jen zvuk motoru. Rychlá otočka doma, nakládám dodávku, Evičku a samozřejmě Artíka. Dnešní cíl je jasný: Rakousko. Co nejblíže Slovinsku na zítřejší výlet, dost blízko na to, abych po práci nestrávil hodiny v autě.

Naše klasická trasa vede přes jižní Čechy. V Kaplici tankujeme plnou, v Linci probíhá tradiční gastro rituál v McDonald’s. Do prakticky prázdného kempu u jezera Gaishorner Badesee přijíždíme v půl deváté večer.

Nocoviště pro poctivce

Kemp je hezký a čistý. Obsluha už tu nebyla, ale rakouský systém „důvěry“ funguje jednoduše. Na nástěnce najdete ceník a obálky. Vypíšete údaje, vložíte peníze (nás to vyšlo na 26 Euro) a hodíte do schránky. Kemp sice leží kousek od dálnice, ale tu spolehlivě přehlušuje frekventovaná železnice hned vedle. Dělám si srandu, dálnice nebyla slyšet vůbec, vlaky jen lehce. Evička dokonce usíná dřív, než stihnu zavřít okno, aby nás nerušily projíždějící vlaky. 🚂

V noci dorazili do kempu ještě další Češi v Hiluxu a jeden Duster. Ten to ale „vyřešil“ po svém. Zaparkoval před kempem na parkovišti přímo před cedulí „No camping“ a ráno zmizel. Upřímně? Je to trapné. Pokud někdo nechce platit, nemá se ke kempu ani přibližovat. 🙄

Pátek: Ranní frišno a cesta, kde se zastavil čas

Noc byla vlastně fajn. Artík se sice neustále přesouval a sem tam nás přišlápl, ale to k malé dodávce patří. Ráno telefon sice strašil 4 stupni, ale zřejmě se nechal oklamat okolními vrcholky Alp. V kraťasech a mikině mi bylo příjemné „frišno“. Kdyby fakt byly čtyři, nejspíš bych tam zmrznul. ❄️

Analogová past

Po vyvenčení Artíka jsem chtěl využít místní automat na kávu. Bohužel mi to nebylo souzeno. Tenhle stroj zamrzl v době, kdy platební karty byly sci-fi, a bere jen mince. Wtf?! Kdo u sebe dneska vozí hrst drobných eur?

Pavličevo sedlo: Strategická jízda do historie

Vyjíždíme směr Slovinsko přes Pavličevo sedlo. Tohle místo je fascinující nejen svými výhledy, ale i historií. Doslova časová kapsa, na které se podepsala studená válka. Rakouská strana zde byla až do roku 2003 záměrně v polodivokém stavu bez asfaltu.

Byla to strategická obrana rakouské armády, aby zabránila postupu jugoslávských tanků. Dnes je to úžasně klidná spojka s 15% sklonem na slovinské straně. Odměnou je syrová autenticita a napojení na Solčavskou panoramatickou cestu bez davů turistů. ⛰️

Logarská dolina

Do Logarske doliny dorazíme přibližně za dvě a půl hodinky. Já jsem ji chtěl projít pěšky celou od hlavní silnice, kde je parkování zdarma. Evička, která ale viděla jedno vjíždějící auto za druhým, mě donutila změnit názor a zaplatit 10 eur za vjezd.

Nakonec jsme zaparkovali přibližně v polovině Logarske doliny, jelikož jsme nechtěli přijít o výlet. Je ale možné dojet prakticky až na její konec a zdolat jen krátký výšlap do prudkého kopce k vodopádu.

My jsme si dali 9 km výlet, což doporučujeme všem – zaprvé si užijete místní přírodu a zadruhé – přeci to nechcete zadarmo. Smutné bylo, že většina potoka byla svedená neznámo kam – po povodních v roce 2023 zde totiž probíhá stabilizace koryta. Artík se tak mohl koupat až na úplném konci doliny, kde bylo vody naštěstí dostatek. Zde jsme také potkali dalšího čokoládového labradora, byl tu s ním maďarský pár a kluci si několik minut hráli. 🐕

Gastro zážitek v Solčavě a rodinný klan Robanových

Oběd jsme vyřešili ve vesničce Solčava v restauraci Okrepčevalnica Zadružnik. Báli jsme se nějaké turistické pasti, ale zbytečně. V restauraci jsme byli jen my, další český pár a místní řemeslníci.

Tip pro jedlíky: Dejte si obložený talíř a masové taštičky. Chutná to jako naše uzené v knedlíku, ale s minimem těsta. Čistá masová radost! 🥩

Robanova kot: Soukromé údolí

Navštívili jsme i sousední údolí Robanova kot. Je to prakticky to samé co Logarská dolina, ale bez lidí. Celé údolí patří rodině Robanových prokazatelně už od 14. století a farma nebyla nikdy prodána ani opuštěna. Někteří historici se však kloní k názoru, že Robanové v rokli hospodařili ještě o 2 století dříve. My potkali dokonce paní Robanovou v její zeleninové zahrádce a viděli jejich mocný traktor s registrační značkou „Roban“. To je prostě cool. 😎

Pro dobrodruhy je tu i cesta k partyzánské lesní „nemocnici“ SVPB-SZC I. My jsme bohužel na konec Robanova údolí nedošli. Check-in na ubytování nepočká a my chtěli být dochvilní.

Adrenalinový dojezd do zapomenutého ráje

Ubytování jsme měli nedaleko města Celje. Navigace si ze mě samozřejmě vystřelila a vybrala tu nejhorší cestu z možných: úzká silnice, náhlý konec asfaltu, šotolina a ostré zatáčky. Tohle bych čekal v horách, ne kousek od města. 😵

Ale ten výsledek stál za to. Moderní chalupa na samotě, neskutečné ticho a hostitel s lahví slovinského vína. V tomhle zapomenutém ráji se usínalo samo. 🍷

Sobota: Škvarky k snídani a Artíkův travní fetiš

Ráno nás pan domácí nenechal ve štychu. V 7:30 už před nás sázel snídani šampionů. Výběr místních dobrot a k tomu volská oka se škvarky – přesně ten typ paliva, který na aktivní odpočinek potřebuješ. 🍳

Trhy vs. nábřeží v Celje

Naše první kroky vedly na trhy do Celje. Upřímně? Byla to taková ta klasická „všehochuť“, která nás úplně minula. Nic, co by nás chytlo za srdíčko nebo vůbec zaujalo. Zato nábřeží řeky Savinja bylo něco naprosto jiného. Je to v podstatě opravdu dlouhý park, kde Artík propadl své nové vášni – válení se v trávě každých 20 metrů.

Hradním pánem zadarmo

Další zastávka: Celjský hrad. Můžete tam vyšlápnout pěšky. Přímo od nábřeží tam vede turistická cesta. Druhou možností je využít auta nebo místního autobusu. Velké plus? Pes do areálu hradu může zdarma, a dokonce ho pustili i do vnitřních expozic. To se často nevidí. 🏰

Šmartinsko jezero

Protože slunce pálilo jako o život, museli jsme vyrazit někam, kde se Artík může pořádně osvěžit. A nedaleké Šmartinsko jezero byla trefa do černého. Naučná stezka je fajn, ale nejlepší bylo prostě jen tak sedět na břehu a sledovat nadšeného Artíka ve vodě. Občas je fajn prostě jen vypnout a užívat si tu chvíli.

McRobot v akci

Hlad nás dohnal opět kam jinam než do McDonald’s. Jenže v tu nejhorší možnou dobu. Davy lidí a nekonečné čekání. Aspoň mě ale při čekání pobavil McRobot, který rozvážel objednávky. Pro mě překvapivě si tenhle borec šikovně poradil s posuvnými dveřmi i změnami povrchu. V českých pobočkách si o něm zatím můžeme nechat jen zdát. 🤖

Rogla: Lekce z horské naivity

Tady přišel ten moment, kdy realita trochu propleskla moje plánování. Přejezd k lyžařskému středisku Rogla trval skoro hodinu. Stojíme v 1 500 metrech nad mořem, v kraťasech a tričku. Venku je 10 °C, fouká ledový vítr a obloha se tváří, že každou chvíli spustí symfonii hromů. Špatný nápad. Otáčíme to dřív, než nám naskočí omrzliny. ❄️

Zřícenina hradu Konjice: Skrytý klenot

Jsem nucen okamžitě vymyslet alternativní program. Ten nacházíme u města Slovenske Konjice. Parkujeme kus za místním hřbitovem a vydáváme se naučnou lesní stezkou Zmajčkova pot na zříceninu hradu Konjice. Evička si sice neodpustila pár poznámek k tomu, že u hradu je parkoviště a šlapání do kopce jsme si mohli odpustit, ale nakonec v lese zářila radostí.

Samotná zřícenina byla pecka. Na rozdíl od Celje tu v podvečer nebyla ani noha. Měli jsme celý hrad pro sebe a mohli prozkoumat každý kout. Tomu říkám zakončení dne!

Neděle: Inverze za odměnu a návrat do české dopravní mizérie

Poslední ráno nás odměnilo výhledem, který by se dal prodávat na pohlednicích. Snídaně s pohledem na údolí Celje utopené v inverzi, zatímco nás hřály první paprsky. Lepší rozloučení se Slovinskem jsme si nemohli přát. ☀️

Cesta domů: Údolím k hranicím

Protože jsme neměli slovinskou známku, zvolili jsme trasu směr Dravograd. Není to sice nejrychlejší, ale údolí mezi Karavankami a masivem Pohorje za ten čas navíc rozhodně stojí. Příroda je tam krásná – stejně jako kdekoli jinde ve Slovinsku – a cesta utíkala bez jediného zádrhelu.

Hořká tečka na závěr

Ta pravá „legrace“ začala až v Čechách. Projedete tři státy, stovky kilometrů, nespočet rozestavěných úseků dálnic a míst se semafory, ale jediné kolony potkáte u Miličína a Benešova (příjezd do Prahy nepočítáme, hlavní města trpí dopravou všude na světě). Čím víc toho nacestujeme, tím víc je mi z tohohle českého standardu smutno.

Chcete ještě víc inspirace? Tohle nebyla naše jediná slovinská mise. Podívejte se, co jsme tam prováděli minule – článek najdete zde.