
Roadtrip po Skandinávii: Dobrodružství mezi nekonečnými lesy
Skandinávie – drsná krajina fjordů, divokých řek a nekonečných lesů. Jaké to je, vyrazit na dobrodružství v obytné dodávce s věrnými parťáky, objevovat zapomenuté kouty Norska a Švédska, čelit nevyzpytatelnému počasí a přitom se dostat na místa, která turistické průvodce opomíjejí? V tomto článku se s vámi podělíme o naše zážitky z cesty po jižním Norsku a Švédsku, plné neočekávaných zvratů a malebných scenérií. Nasedněte s námi do dodávky a vydejte se na cestu plnou severských kouzel, tajemných lesů a zvuků přírody.
Kam vyrazit?
Po našem předchozím roadtripu po Dánsku jsme s Evičkou zvažovali, kam naše kroky povedou příště. Jižní destinace zněly lákavě a nechybělo málo, abychom odjeli na Sardinii, ale horký srpen nás nakonec přesvědčil, abychom vyrazili na sever za trochu snesitelnějším počasím.
Na cestu jsme neměli mnoho času. Vyčlenili jsme si maximálně 12 dní, což je vzhledem k rozsáhlosti Norského království poněkud málo. Tento časový limit nás přiměl zaměřit se čistě na jižní Norsko s plánem důkladně poznat tuto mnohdy přehlíženou část země půlnočního slunce.
Několik dní před odjezdem jsem usedl za klávesnici a během několika hodin naplánoval podrobný itinerář. Jak už to na cestách bývá, program se poměrně záhy změnil a norské deštivé počasí můj plán rozpustilo stejně jako naději, že konečně spatřím norské fjordy.
Právě v tom okamžiku nastal moment, který naši cestu proměnil v úžasné dobrodružství. Cesta nás zavedla na místa, o kterých jsme neměli nejmenší tušení, a která v turistických průvodcích a různých seznamech TOP destinací mnohdy vůbec nenajdete.
Přípravy na cestu
Jak jste mohli číst v článku o naší cestě po Dánsku, náš minulý, a vlastně vůbec první roadtrip dodávkou probíhal trochu „na punk“. Od té doby uplynulo několik týdnů a měl jsem tak čas naše bydlení v dodávce posunout na trochu vyšší úroveň, i když stále poněkud spartansky strohou.
Nafukovací matrace z Decathlonu na zbastlené podpěře, místo pro psa poskládané z našich zavazadel a lednice, která sloužila spíše jako kondenzační výrobník vody, vzaly za své. Vystřídala je mnou navržená skládací vestavba s pohodlnou, v našem případě rozumějte velice tvrdou, matrací přesahující délku 230 centimetrů a cestovní kompresorová lednice, schopná potraviny opravdu chladit a zejména v chladu udržet.
Výbava na cestu a zásoby na přežití
Z obav před severskou drahotou nám Evička zabalila takové množství surovin, které by stačilo na přežití menší doby ledové. Velkou část jsme samozřejmě přivezli zase zpět. Dodnes nerozumím tomu, jak chtěla za 12 dní spotřebovat snad 20 konzerv fazolí a krájených rajčat! I když musím přiznat, že i s omezenými zdroji Evička vaří neskutečně! A Arťas? Ten si vezl svou 40 litrovou cestovní tašku granulí a konzerv.
Co se týče výbavy, neplánovali jsme žádné náročnější aktivity, tudíž se naše osobní zavazadla skládala pouze z hygieny a oblečení pro proměnlivé skandinávské počasí – od plavek, přes nepromokavé bundy, až po lehkou péřovku. Takovýto šatník nějaké místo zabere, ale dodnes jsem udiven, jak snadno Evička naplnila svou 120litrovou tašku. Pro představu – do té tašky se vejde i ona sama.
Vylepšené pohodlí v dodávce a noční bitvy o prostor
Pohodlí se nám díky nové vestavbě značně zlepšilo. Arťas si nejvíce užíval, že už se nepropadal mezi zavazadla, na kterých původně ležel. Užíval si, že se mohl pohodlně rozvalovat mezi námi. Teda, pohodlné to bylo hlavně pro něj. My jsme naopak měli novou noční zábavu – souboj o prostor, kdy nás Arťas neustále utiskoval a nenápadně vytlačoval z našich vlastních míst. Ačkoli měl vlastní polštář i deku, stále toužil po našich věcech. Jak už to tak bývá, má prostě rád své lidi a chce jim být co nejblíž. Často jsme tak skončili namačkaní na kraj matrace, zatímco on se roztahoval s pocitem královského komfortu.
Díky nové matraci interiér dodávky působil vzdušněji, protože naše matrace je tenčí, a přesto pohodlnější než nafukovací matrace, což znamenalo více místa ke stropu. Díky nižší a lepé padnoucí matraci byly odkládací prostory u zadních sedadel výše než lůžko a sloužily tak jako perfektní noční stolek. Na druhou stranu je ale mezi vestavbou a dveřmi od kufru poměrně velký prostor. Báli jsme se, že tam Artík spadne, ale ani jednou se to nestalo. Naopak jsem tuto širokou skulinu začal využívat k tomu, abych si při rozložené vestavbě mohl snadno sáhnout pro zásoby na dno kufru.
1. den: Trajekt a nocování ve švédské přírodě
Naše cesta začala s mírným zpožděním, ale i tak jsme krátce po šesté ranné vyrazili na sever. Pokorně přiznávám, že vina za zpoždění padá tentokrát na mou hlavu. Po dvou krátkých zastávkách jsme okolo jedné hodiny odpolední dorazili na Rujánu a k trajektu, který nás měl převézt do Švédska.
Rychlý katamarán a Artík jako hvězda paluby
Zvolili jsme FRS Baltic Skane Jet, který nabízel na svém katamaránu nejrychlejší překonání Baltského moře. Celá cesta, včetně nalodění a vylodění, zabrala přibližně dvě a půl hodiny. Není třeba rezervovat kajutu a pes s vámi může, respektive musí, být na palubě. To pro nás bylo rozhodující, protože jiné společnosti s pomalejšími trajekty vyžadovaly ponechání psa v autě nebo jeho umístění do připravených kotců, což jsme Arťasovi nemohli udělat.
Trajekt jsme rezervovali přibližně měsíc předem a doporučujeme to i Vám, obzvláště pro auta s výškou nad 190 centimetrů, jako je to naše, ubývala místa opravdu rychle. Pokud jedete v nižším osobním autem, můžete si dát na čas – při naši cestě bylo minimálně jedno patro katamaránu vyhrazené pro osobní vozidla prázdné.
Artík cestu zvládl bravurně, i když zpočátku byl trochu nervózní. Pravděpodobně proto, že jedny ze schodů z podpalubí byly prudké a hodně kluzké. Měl tak velké potíže je zdolat. Jakmile se uklidnil, očuchal palubu a spokojeně se natáhl vedle našich kožených sedadel. Tvářil se spokojeně a s vyplazeným jazykem se usmíval na celé kolo. Smál se na každého kolemjdoucího a každému, kdo šel kolem, vykouzlil úsměv na tváři. Zastavil se u nás i jeden Švéd, který pravidelně dojíždí za prací do Německa. Drbal Arťase a vyprávěl nám, jak na něj doma čeká jeho vlastní pes. Snad jenom jeden člověk se na Arta mračil, ale asi nemá rád psy a usoudili jsme, že byl určitě nějaký divný.
Vylodění ve Švédsku
Švédsko nás přivítalo příjemným počasím. Jelikož se Evičce nezdál můj plán dojet týž den z přístavu Trelleborg až daleko za Göteborg, vybrala místo k přenocování v lesích v oblasti přírodní rezervace Århultsbäcken.
Musím uznat, že Evička vybrala opravdu úžasné místo. Nechybí zde prostory k posezení a dobře značené turistické cesty. Procházky v rezervaci Århultsbäcken vás provedou starým lesem, a pokud budete mít štěstí, můžete spatřit i orly, ve večerních hodinách pak sovy. My jsme však byli po cestě již unavení, takže jsme povečeřeli rychle připravené Adventure Menu, prohodili pár milých slov s místními, kteří přišli na večerní procházku, a poprvé se uložili ke spánku na naší nové vestavbě. Ještě než usínáme, slyšíme první kapky deště dopadající na střechu našeho auta.
Od počátku plánování našeho roadtripu ve Skandinávii jsem slýchal různé zkazky o tom, jak je jižní Švédsko v posledních letech nebezpečné. Prý bychom se měli pokud možno vyhnout nocování v dodávce v této části země. Jsem rád, že jsem nakonec podlehl Eviččině naléhání, že je lepší přenocovat na jihu Švédska, než kvůli strachu řídit do noci a skončit unavený někde v příkopu. Ano, některé čtvrti a města ve Švédsku možná opravdu mají problémy s vysokou kriminalitou (dokonce lze na webu najít i jejich přehled), ale v hlubokých lesích jsme narazili pouze na usměvavé místní a podobně pozitivně naladěné turisty, jako jsme byli my.
2. den: Norsko, Gamlebyen a Pikesten Fyr
Po propršené noci jsme se probudili do klidného rána, kdy po dešti zbylo jen pár pomalu stékajících kapek ze stromů. Art měl v noci chvilkový záchvat hlasitého funění, zřejmě mu bylo horko, ale po chvíli se uklidnil a mohli jsme tak zase v klidu spát. Ráno však na naše nocoviště dorazila poměrně velká skupina místních, celé jejich procesí připomínalo nějaký teambuildingový výlet, a všichni vyrazili na procházku do lesů. I my jsme se po jejich vzoru rozhodli využít přívětivého počasí a prozkoumat místní lesy.
Les kolem nás byl nádherný, plný starých buků. Jejich kmeny se tyčily vysoko nad námi, jejich koruny se lehce kývaly ve větru, a zbytky deště se třpytily na listech. Cestou jsme slyšeli šumění větru a občasné zakrákání ptáků. Vše působilo neskutečně poklidně, jako kdyby se čas na chvíli zpomalil.
Přibližně po třech kilometrech cesty nás však stihl obrovský slejvák. Promokli jsme do poslední nitky a byli jsme tak nuceni se v rychlém tempu vrátit k dodávce. Svlékáme promoklé oblečení a vyrážíme směrem do Norska.
Milé překvapení u McDonald’s
Po cestě zastavujeme u McDonald’s před Göteborgem. Překvapily nás velmi přívětivé ceny. Zatímco obyčejný cheeseburger v Čechách pořídíte za 42 korun, ve Švédsku ho koupíte v přepočtu za 33 korun. Jak je to možné, když jejich průměrná mzda je zcela jinde než ta v Čechách, se nás neptejte. Každopádně zjištění, že za stejnou cenu, co u nás stojí dvě obyčejná menu, si můžeme přikoupit i osm sýrových kuliček a stále „ušetříte“, nám zlepšuje den.
Při průjezdu samotným Göteborgem si nemůžeme nevšimnout impozantní dřevěné horské dráhy. Ta je známá jako Balder (ano, jméno dostala po severském bohu, synovi Ódina a Frigg) a nachází se v zábavním parku Liseberg. Dráha Balder je zajímavá tím, že je postavena z prefabrikovaných dřevěných částí, což údajně umožnilo velice přesnou výstavbu, díky čemuž má být jízda velmi plynulá a klidná. To prý pro dřevěné horské dráhy není typické. No… nám Balder moc bytelně nepřipadal a z dálky působil spíše jako pozůstatek let minulých nacházející se krátce před kolapsem.
Před hranicemi s Norskem si dáváme na odpočívadle krátkou přestávku a za chvíli již parkujeme ve Fredrikstadu. Vydáváme se na odpolední procházku do staré části Gamlebyen. Tato historická část je jedním z nejlépe zachovaných pevnostních měst v Evropě. Během naší procházky nám počasí přálo, užíváme si slunce a krásného prostředí protkaného dýchající historií. Magické uličky, dřevěné domky a překvapivě klidná atmosféra nás naprosto očarovaly.
Pikesten Fyr: Vítr, vlny a západ slunce
Náš další cíl byl maják Pikesten. Původně jsme chtěli navštívit i maják Homlungen, ale vzhledem k tomu, že už byl večer a nebylo jisté, zda je přístupný, jsme se rozhodli, že nebudeme riskovat zbytečnou cestu. Homlungen Fyr totiž stojí na samostatném malém ostrůvku odděleného od pevniny úzkým průlivem. Údajně si lze v místě půjčit lodičku a těch pár metrů překonat, ale to nemůžeme potvrdit.
Procházka na maják Pikesten však byla pěkným závěrem dne. Cesta k majáku vedla pobřežní cestičkou obklopenou nízkými keři a trávou, díky čemuž jsme měli příjemné výhledy na třpytící se odlesky zapadajícího slunce na mořské hladině. Když jsme dorazili na místo, maják stál na svém skalnatého výběžku, obklopen zvuky vln narážejících na pobřeží a bičován silným větrem.
Večer se přesouváme na maličké parkoviště na pomezí polí a lesů, kde začínají místní turistické trasy. Čeká nás večerní venčení Artíka při západu slunce, Evička připravuje jednu ze svých specialit, zatímco já usrkávám červené víno. Poté si již zalézáme do dodávky a usínáme.
3. den: Déšť, Tønsberg a kouzlo Telemarku
Ráno mě probudil jemný chlad z otevřených oken. Ještě než jsem se stihl pořádně protáhnout, venku se spustil déšť. Nejednalo se o žádnou průtrž mračen, ale obešli bychom se bez toho. Předpověď slibovala deštivý den, ale my jsme stále doufali, že se počasí ještě umoudří. Po klasické snídani jsme sbalili věci a vyrazili na další etapu naší cesty.
Na maják Ostnestangen, který měl být naší další zastávkou, se nám bohužel kvůli mokrým a kluzkým skalám nepodařilo dostat. Skály klouzaly jako by je někdo polil mýdlovou vodou a riskovat nepříjemný pád jsme nehodlali. Místo toho jsme se raději prošli po kamenitých plážích, kde vlny rozbouřeného moře narážely na pobřeží, zatímco se nad námi vznášela těžká, šedá obloha. Bylo to sice klidné, ale poněkud melancholické prostředí, které deštivý den jen umocňoval. Art jako by špatné počasí nevnímal a nejraději by celé dopoledne skotačil ve vlnách. Na parkovišti nám Evička připravila vynikající oběd, po kterém jsme zamířili do města Tønsberg, které nás přivítalo jak jinak než neustávajícím deštěm.
Tønsberg
Tønsberg, nejstarší město v Norsku, založené kolem roku 871, bylo kdysi důležitým centrem během vikingského období. Dnes v něm najdete historické památky, jako zříceninu hradu Slottsfjell a repliky vikingských lodí. Bohužel vydatný a neustávající déšť nám znemožnil cokoliv ze zmíněného navštívit. Celá naše návštěva se smrskla na půlhodinové sezení v autě a plánování dalšího postupu.
Déšť nás nakonec přiměl změnit plány, a rozhodli jsme se vyrazit západním směrem přes vnitrozemí směrem ke Stavangeru. Doufáme, že když náš plán cesty vezmeme „v protisměru“, vyhneme se dešťové frontě na březích zálivu Skagerrak.
Telemark
K večeru parkujeme již v centru regionu Telemark, kde jsme podnikli procházku k vodopádu Høgfoss – a i když stále pršelo, a možná právě díky tomu, byl vodopád opravdu impozantní. Cesta k vodopádu vede od maličkého parkoviště v hlubokých lesích a je opravdu krátká. Zřejmě díky nevlídnému počasí jsme byli u vodopádu zcela sami, ale cestou zpět k autu jsme i přes trvající déšť potkali několik turistů, včetně jednoho cyklisty. Høgfoss je tak očividně místním známým turistickým cílem.
Večer jsme stále za deště dorazili k jezeru v centru Telemarku, kde nás čekala noc na silniční odpočívce mezi dvěma vodopády padajícími z okolních skalních stěn. Odpočívka byla sice hned u silnice, a občas nás vyrušila projíždějící auta, místo mělo své kouzlo.
Romantik by řekl, že kapky deště se jemně snášely na hladinu jezera, a když jsme zalezli do spacáků, zvuk dopadajících kapek nás doprovázel do říše snů. Skutečnost byla ale taková, že jsme neustávajícího deště začínali mít dost. V malé dodávce není moc prostoru, kde usušit mokré věci a už vůbec není uzpůsobená na to, aby v ní člověk trávil čas jinak než spánkem, případně jinými aktivitami, které se provozují v leže. A to celé dny dělat nelze. Náladu jsme měli sice stále pozitivní, ale bylo nám jasné, že pokud déšť neustoupí, budeme muset plán naši cesty zavrhnout a vyrazíme dobré počasí aktivně hledat.
4. den: Údolím historie a noční návštěvník
Den začal líně a pomalu. Déšť, který ráno pomalu ustával, mě donutil čekat, až se Ev probudí. Když už to vypadalo, že by mohlo být na chvíli hezky, jemně jsem ji probudil a rychle jsme sbalili věci.
Vyrážíme na výlet do nedalekého lyžařského střediska, bohužel nás vzápětí stihl další déšť, který trval celé dopoledne. Zkouším pomocí mobilní aplikace rezervovat místní saunu, kde bychom se mohli zahřát a užít si trochu komfortu. Bohužel mé snahy selhávají. Dva moderní sauna domky se sice pyšní nápisem s otevírací dobou 24/7 a 365 dní v roce, v aplikaci je však možné sauny rezervovat až od následujícího týdne. My máme smůlu. Rozhodli jsme se, že s počasím nemá cenu dál bojovat. Sledujeme meteoradar a padá rozhodnutí: Míříme zpět do Švédska. Volíme severnější cestu přes Hamar, abychom se vyhnuli husté dopravě u Osla.
Ozvěny II. světové války
Cesta nás vedla malebnou krajinou Telemarku. Míjeli jsme majestátní vodopády a mohutné vodní elektrárny. Mezi nimi i elektrárnu Vemork, která sehrála důležitou roli během druhé světové války. Ta byla dějištěm jedné z největších sabotážních akcí norského odboje proti nacistickému jadernému programu. Samotná budova elektrárny je architektonickým dílem a její atmosféra je skutečně silná. Historie zde jakoby ožívala a i v tom deštivém dni jsme cítili, jak mocná minulost tohoto místa stále přetrvává.
Cesta nám ubíhala rychle, a i když déšť neustával, krajina kolem nás působila až neskutečně. Projížděli jsme kolem jezera Tinnsjø, třetího nejhlubšího jezera v Norsku, kde v roce 1944 potopili trajekt naložený těžkou vodou, aby zmařili nacistické snahy o výrobu atomové bomby. U tohoto jezera potkáváme kolonu luxusní vozidel. Zřejmě nějaký ekvivalent českého Diamond race.
Vichřice
Večeříme v městečku Brumunddal, kde poprvé zkoušíme norský McDonald’s. Navečer jsme dorazili k lesíku poblíž švédských hranic, kde jsme našli skvělé místo k přespání u jezera Tørbersjøen. Místo bylo vybavené stoly a dokonce i kadibudkou. Silný vítr, který v jednu chvílí dosahoval rychlosti 20 m/s, nám však dělal starosti. Při příjezdu jsme míjeli polámané stromy spadané na cestu, a tak jsem pocítil obavu z toho, abychom i my neskončili v noci pod jedním z nich. Než jsme však rozložili naši vestavbu a připravili se ke spánku, silný vítr ustal. My tak mohli v klidu usnout za stálého bubnování kapek nikdy nekončícího deště.
Naše místo bylo přibližně kilometr od nejbližší asfaltové cesty, i přesto mě však krátce před třetí hodinou ranní budí příjezd záhadného auta. Vozidlo vedle nás na pár minut zastavuje a opět odjíždí. Zvláštní. Zkušenost z Dánská praví, že se jednalo o popeláře, takže tomu nevěnuji další pozornost a opět usínám. Ráno však zjišťuji, že odpadkové koše jsou stále zpola plné. O popeláře se tedy nejednalo a záhada tajemného návštěvníka tak zůstala nerozluštěna.
5. den: Trollové a sobi
Probudili jsme se na břehu jezera a všude kolem nás se rozprostíralo slunečné počasí. Po dlouhých deštivých dnech byl tento den doslova vysněný. Počasí jako na objednávku!
Rozhodli jsme se pokračovat do Švédska, kde nás čekal nejvyšší Švédský vodopád, Njupeskär. Výlet k němu byl hezký – lesy, divoká příroda a hukot vody všude kolem nás. Vodopád padá z výšky 93 metrů. Nachází se v národním parku Fulufjället, kde se nachází i nejstarší strom na světě, smrk starý více než 9 500 let. Pokud se budete pohybovat poblíž parku Fulufjället, určitě stojí za návštěvu. Připravte se však na to, že hlavní stezka vedoucí k vodopádu je plná turistů. My jsme byli na místě ve všední den a stejně bylo hlavní parkoviště plné. Pokud si chcete výlet užít v naprostém klidu, měli byste tak místo navštívit v brzkých ranních, nebo naopak večerních hodinách.
První setkání se soby
Odpoledne jsme pokračovali k hoře Mulen a Nipfjället, kde jsme poprvé potkali volně pasoucí se soby. Zastavili jsme se u sochy trolla Nipgubbena, symbolické postavy spojené s místními severskými legendami. Zastavili jsme a já sám se vydal na vrchol hory Mulen za výhledy do severské krajiny.
Nejsou tam žádné stromy a já si tak připadal jako na větrné hůrce. Mírně jsem podcenil oblečení a za svůj svižný výstup platím daň v podobě večerního neustávajícího kašle. Evička během mého „výstupu“ zůstala s Artem na parkovišti a celou dobu se kochali pohledem na soby pasoucí se v bezprostřední blízkosti naší dodávky. Když jsem se vrátil do auta, oba dva se usmívali jako dvě sluníčka.
Noc jsme strávili v lesíku u řeky Storån, kde jsme opět německou rodinu, kterou jsme prvně zahlédli už u vodopádu Njupeskär. Jejich obrovský offroadový kamion byl jako stvořený pro dlouhá dobrodružství v divočině a v nás pochopitelně budil patřičný zájem.
Večeře, víno a dobrodružství v medvědím lese
Večer Evička opět připravila výbornou večeři, a i když se mi podařilo polít sebe i Arta červeným vínem, rychle jsme to napravili a užili si klidný večer u řeky. Alespoň jsem měl možnost poprvé vyzkoušet v přírodě odbouratelný čistící prostředek. Musím uznat, že na mých softshellových teplákách, a ani na Artově lesklé čokoládové srsti, nezůstal jediný červený flíček.
Před spaním se ještě vydáváme prozkoumat okolí. Nacházíme další místo, které by bylo vhodné k přespání a jako hodní členové komunity ho přidáváme nově do databáze Park4night. Při procházce doputujeme až do hlubší části lesů, kde začínáme přemýšlet nad tím, jak se zachovat při setkání s medvědem. Ani jeden nepřiznáváme, že se něčeho takového obáváme. Evička naopak neochvějně tvrdí, že tako setkání uvítá – toto její tvrzení pramení zřejmě z její lásky ke všem chlupatým savcům. Přesto se ale všichni tři otáčíme a vracíme se k naší dodávce, kde nás už čekají teplé spacáky a pohodlná postel.
Pokud vás vyprávění o naší cestě po Skandinávii baví, určitě si nenechte ujít pokračování! V dalším článku vás čekají naše nové zážitky, nádherné přírodní scenérie a dobrodružství, které jsme zažili na našich dalších zastávkách ve Švédsku i Norsku. Klikněte na odkaz níže a pokračujte ve čtení naší skandinávské expedice!


2 komentáře
Pingback:
Pingback: