Roadtrip po Skandinávii: Fettjeåfallet, Røros a Örebro

Pokračování naší cesty po Skandinávii nás zavedlo do kouzelné přírody, historických měst i nečekaných dobrodružství. Od malebných dřevěných domečků v Rørosu po dechberoucí vodopády jsme poznávali krásy tohoto severského koutu světa. Každý den přinášel nové zážitky a s každým kilometrem jsme si stále více uvědomovali, jak skvělé je nechat se unášet svobodou a spontánností na cestách, kde se plány tvoří až za jízdy. Tento výlet nám připomněl, proč milujeme cestování.

6. den: Røros – kouzelné důlní město

Ranní kávová katastrofa

Ráno začalo vtipně, když Ev nešťastně roztrhla filtrační pytlík s kávou a připravila mi tak místo lahodné kávy nějaký patok vzdáleně připomínající typického českého „turka“. Nedalo se nic dělat. Jelikož porce kávy jsme měli přesně na počet dní, musel tento teplý, kávu připomínající nápoj, stačit. Po návštěvě roztomilé kadibudky s koberečkem jsme se opět vydali na cestu.

Návštěva Rørosu a návrat do Švédska

Doplnili jsme zásoby paliva a vody a rozhodli se navštívit historické městečko Røros v Norsku, které bylo na místní poměry kousek od nás. Røros, městečko zapsané na seznamu UNESCO, bylo založeno v roce 1644 a je známé svou historií těžby mědi. V 17. a 18. století bylo jedním z nejvýznamnějších těžebních center v Evropě, což ovlivnilo architekturu i životní styl místních. Zachovalé dřevěné domky a úzké uličky si dodnes udržely svůj původní ráz. V Rørosu se též nachází jeden z nejimpozantnějších norských kostelů Bergstadens Ziir. My jsme měli štěstí, že zrovna v době naší návštěvy končila nedělní mše a mohli jsme tak vidět velké procesí místních, kteří se této mše účastnili v tradičních krojích.

Samotné město, které se mimochodem nachází na jednom z nejchladnějších míst Norska, nás okouzlilo hned na první pohled. To zejména svými malebnými starými domky mimo hlavní centrum. Bohužel jsme se nemohli podívat na nedaleký důl, protože s námi byl Art, a psi do něj z logických důvodů nesmí. Tak jsme se po krátké prohlídce města vrátili zpět do Švédska. Po cestě zpět jsme objevili krásný vodopád Anderssjöåfallet, kolem kterého vede krátký turistický okruh. Bylo to perfektní místo na piknik – se stoly a ohništěm pod dunícím vodopádem. Naneštěstí nás zastihla krátká bouřka, ale po chvilce byla pryč.

Večer jsme dorazili k řece Ljusnan, kde jsme si užili procházku, koupání a večeři. Když jsem však potřeboval vykonat velkou potřebu, italské sousedy nenapadlo nic lepšího, než zaparkovat svůj obytný vůz přímo před kadibudkou a začít tam grilovat. Poslední, co při cestě na toaletu chcete, je prodírat se mezi cizími lidmi s toaletním papírem v ruce a při vykonání potřeby jejich rozhovory doplňovat o zvukovou kulisu. Té by se jistě nevyhnuli, opravdu grilovali prakticky před dveřmi toalety. Nakonec jsem tak potřebu vyřešil „na divoko“.

7. den: Nejkrásnější skandinávský vodopád

Ledová noc a líné ráno

Při této noci nám dal sever poprvé pocítit svou moc. Teplota v noci klesla na pouhých 5° Celsia, což pro mě, s mým letním spacáčkem do 10°, byla trochu výzva. Jelikož se můj letní spacák nedal u krku utáhnout, při každém pohybu mi ze spacáku utekl kus drahocenného tepla a zima se mi zakousla do kostí. Dokonce i Art, který se vždy rád rozvalí, se celý přitiskl ke mně, jako by hledal trochu tepla. Zato Evička spala celou noc klidně zabalená v teplém tlustém spacáku a spokojeně oddychovala. Jsem si však jistý, že bude tvrdit, jak i jí byla v noci strašná zima.

Ráno bylo líné a ospalé. Dávali jsme si na čas. Nikam jsme nespěchali a odjezd jsme odložili až na jedenáctou hodinu. Po všech těch deštivých dnech a chladu jsme si to prostě chtěli trochu užít. Po krátké snídani jsme se vydali na asi dvoukilometrovou procházku k vodopádu Rändåfallet, který byl kousek od míst, kde jsme nocovali. Vodopád nebyl nijak ohromující svou výškou, ale měl své kouzlo – ten klid a syrovost přírody kolem nás pohltila. Na cestě jsme nepotkali živou duši, což zážitek ještě umocnilo.

Fettjeåfallet – dechberoucí vodopád

Po návratu jsme se vydali na další výlet – čekal nás přejezd k dalšímu vodopádu, Fettjeåfallet. Už samotná příjezdová cesta byla malým dobrodružstvím. Chyběl asfalt a jeden krátký úsek byl tak hrbolatý, že jsme měli pocit, že je vytvořen úmyslně k testování odpružení aut. Naštěstí jsme se nenechali tímto úsekem odradit a za chvíli jsme již vyndávali Arta z autu a vyráželi vstříc snad nejkrásnějšímu výletu naší dovolené. Cesta lesem podél divokého potoka byla doslova pohádková a některé části cesty vypadali jak z jiné části světa. To se nám následně potvrdilo, když jsem vyčetl, že na rekonstrukci této turistické stezky se podíleli nepálští šerpové, kteří jsou známí svou špičkovou prací při stavbě horských stezek.

Jakmile jsme dorazili k vodopádu, čekal nás dechberoucí pohled. Fettjeåfallet padá z výšky 60 metrů a voda se tříštila o skály s obrovskou silou. Pokud někdy k tomuto vodopádu zavítáte, určitě si vezměte věci na piknik. Pod vodopádem je vybudováno grilovací místo s možností přenocování, naštípané dřevo a celé místo je tak připravené pro pobyt s večerním posezením u ohně. Pro mě osobně to byl nejkrásnější vodopád, který jsem ve Skandinávii viděl. Celá atmosféra tohoto místa nás doslova očarovala. Ticho lesa, které rušil jen zvuk padající vody, bylo tak uklidňující, že se nám ani nechtělo odcházet.

Kromě nejkrásnějších výhledů měl pro nás tento výlet i jiný význam. Byl to nejsevernější bod naší cesty. Po něm jsme se rozhodli, že je čas začít pomalu směřovat zpět na jih.

Cestou na další místo přespání jsme ještě zastavili u sochy „Největšího dřevěného medvěda na světě“ v malém městečku Träbjörnen. Ev byla úplně nadšená – medvěd byl obrovský a působil roztomile, i když byl bohužel zamčený a nedalo se podívat dovnitř. Přesto to byla milá zastávka, která nám dala trochu odlehčení po těch syrových přírodních zážitcích.

8. den: Návrat do civilizace

Probuzení do slunečného rána

Noc byla tentokrát příjemná, žádná zima, kterou jsme zažili předchozí noc. Probudili jsme se do krásného slunečného rána. Vařil jsem snídani a s Ev jsme si dělali rychlou kontrolu zásob. Den začal poklidně, nikam jsme nepospíchali a všechno probíhalo v pohodovém tempu.

První zastávkou tohoto dne byl „vodopád“ Storstupet, což je spíše velká peřej než klasický vodopád, ale s krásným výhledem na starý železniční most. Cesta dolů k peřeji byla docela prudká a nevhodná pro Arta, takže ten musel zůstat v autě. Protože slunce už začínalo pořádně pálit, rozhodli jsme se zůstat jen chvíli a brzy jsme pospíchali za Artem do auta, aby v neklimatizovaném voze nezůstával ani o vteřinu déle, než bylo nutné.

Procházka přístavní promenádou v Moře

Následující zastávkou byl nedaleký Helvetesfallet, opět spíše silná peřej, která se nachází v dramatickém kaňonu. Kaňon je překlenut lanovým mostem a musím přiznat, že divoce tekoucí voda pod nohami může u náchylnějších jedinců vyvolat nepříjemní pocity a závratě. Evička se svými obavami z výšek se toho zážitku vzdala, já statečně na most vstoupil a se zrakem upřeným do divokých peřejí jsem přemýšlel nad tím, jak jsme jako lidé ve srovnání s přírodními silami malí. Cestou zpět jsem na informačních cedulích vyčetl, že tato peřej dnes nemá původní přírodní podobu. Místo prý bylo údajně upraveno několika odstřely. To proto, aby bylo bezpečnější pro rafting.

Odpoledne jsme se rozhodli vyrazit do civilizace a navštívili jsme město Mora. Pokud je vám toto jméno povědomé, město je domovem světoznámého výrobce nožů Mora of Sweden. My jsme se vydali na procházku přístavní promenádou podél jezera Siljan. Jezero je opravdu obrovské a není se čemu divit – za svůj vznik vděčí dopadu meteoritu. Samozřejmě jsme nemohli minout sochu slavného Dala Horse, symbolu švédského řemeslného umění.

Vikingatida gravfält – Mounds of Sollerön

Po návštěvě města Mora jsme se vydali na nedaleký ostrov Sollerön, kde nás čekala prohlídka malého skanzenu a oblasti vikingských pohřebních mohyl s názvem Vikingatida gravfält. Návštěva vikinského pohřebiště na Sollerönu nám sice nabídla pohled do historie, ale kulturně nás moc neuchvátila, procházka to ale byla velice příjemná. Mohyly jsou prakticky jen haldy kamenů a rychle se okoukají.  Atmosféra byla celkově spíše poklidná než magická, jak jsme očekávali. Na rozdíl od míst jako Lindholm Høje, kde je cítit vikinská temnota a tajemství, zdejší prostředí působilo až překvapivě obyčejně. Možná to bylo sluncem zalitou krajinou, která nás zbavila pocitu mystiky, nebo jen tím, že na místě nebyla cítit enrgie, kterou jsme doufali najít.

Po návštěvě Sollerönu jsme vyrazili opět více na jih Švédska a strávili jsme noc na pláži u jezera Mögsjön, kde jsme našli naprosto nádherné místo na přespání. Klidná voda, ticho, dokonalý západ slunce – všechno bylo ideální. Ale asi sto metrů do lesa od našeho tábořiště se skrývala rozpadlá chalupa s dávno opuštěným obytným přívěsem, celá porostlá popínavým plevelem. Místo působilo až děsivě opuštěně, jako by se tu zastavil čas po nějaké katastrofě. Pozemek byl navíc ve stínu hustého porostu a celé to působilo jako scéna z apokalyptického filmu. Evičce jsem raději o tomto místu nic neřekl, aby ji při usínání netrápili temné myšlenky.

9. den: Objevování Örebro

Procházka městem

Ráno se opět ukázal klasický rozdíl mezi námi dvěma. Já jsem plný energie, připravený vyrazit hned po probuzení, zatímco Evička si dává na čas. Spí klidně, i když kolem ní všechno ožívá a my s Artíkem již prozkoumáváme okolí. Nakonec se nám ale podaří vyrazit lehce před desátou, což je vlastně na naše poměry docela slušný čas.

První a hlavní zastávkou je město Örebro, kde parkujeme u místní univerzity. V momentě, kdy před námi vyvstává majestátní hrad Örebro, nás procházka vtahuje do historie. Tato stavba je ikonou celého města. Vedle hradu stojí za návštěvu i přilehlý park. V čase naší návštěvy byl park plný uměleckých inscenací. Některé byly zajímaví, jiné bychom diplomaticky označili za „spíše zvláštní“. Trochu nepatřičně pak působila díla, která více než uměním byla čistě politickým dílem s cílem šířit nějaká konkrétní přesvědčení.

Wadköping – švédská minulost na dosah

Vedle městského parku se nachází skanzen Wadköping. Ten nabízí pohled na tradiční švédskou městskou architekturu – dřevěné domky, staré dílny řemeslníků a obchody. Celý areál připomíná, jak se ve Švédsku žilo v minulých stoletích. Otevřen byl v roce 1965 a pojmenován po fiktivním městě z románů místního autora Hjalmara Bergmana. V létě zde ožívá tradiční trh a další akce, které přenáší život zpět do těchto historických budov. Je však pravdou, že místo je svým způsobem pastí na turisty.

Na naši návštěvu Örebra však vrhla stín jedna negativní zkušenost. Ukázalo se, že najít odemčené veřejné toalety v centru Örebro je skoro nadlidský úkol. V turisty a místními plném parku nemůžete jen tak stoupnout k jakémukoliv stromu a ulevit si. Po hodině zoufalého hledání se mi daří nalézt veřejnou toaletu u skanzenu Wadköping a situaci téměř na poslední chvíli vyřeším.

Zřícenina Brahehus a jezero Vättern

Protože se naše výprava blížila ke konci, po návštěvě Örebro jsme opět vyrazili více na jih. Cestou jsme se zastavili u zříceniny hradu Brahehus, který patří mezi nejmalebnější odpočinková místa na Švédské dálnici E4. Hrad byl postaven v 17. století a nabízí nádherné výhledy na jezero Vättern, druhé největší ve Švédsku. Výhled z ruin na rozlehlé jezero nám na chvíli doslova vzal dech. Celou zastávku oživilo setkání na parkovišti s mladým německým párem, který cestoval v hasičském voze přestavěném na obytný náklaďák – naprosto stylový dopravní prostředek!

Původně jsme plánovali ještě zastávku u vodopádů Röttle Vattenfall, ale jelikož se začínalo již stmívat, vyrazili jsme hledat další nocoviště. To jsme nalezli na břehu klidného jezera Bodarpasjön. Místo bylo jako vystřižené z pohlednice – s dřevěným molem a třemi loďkami, které byly zdarma k zapůjčení. Romantický večer na vodě přímo volal po projížďce, a pokud byste měli chuť, mohli jste si za pár švédských korun pořídit povolení k rybolovu. Menší skvrnou na kráse byla bezprostřední blízkost cesty, díky bohu velmi málo frekventované.

Při večerní procházce s Artem jsme se setkali s místním starším párem, který se procházel se svými dvěma psy. O něco později jsme je z dálky zahlédli, jak se na jiném molu objímají, přímo před svým tiny housem. Atmosféra toho okamžiku byla neskutečně romantická – něco, co vás zahřeje u srdce. Část mě si představovala, jaké by to bylo žít jako oni – v tiny housu si užívat jednoduchý, ale naplněný život v přírodě a vedle mít, stejně jako měli oni, připraven obytný vůz čekají na další dobrodružnou výpravu.

10. den: Losí safari a cesta domů

Losí safari

Ráno jsme vyráželi plni nadějí na losí safari, kde jsme očekávali, že budeme mít možnost vidět více losů v jejich přirozeném prostředí. Bohužel, naše nadšení rychle opadlo, když jsme nakonec zahlédli pouze dvě losice a jednoho majestátního losa. Ačkoliv chápeme, že tato zvířata potřebují rozsáhlý životní prostor a nelze jich mít mnoho pohromadě, čekali jsme o něco víc. I přes toto drobné zklamání se však jednalo o velmi příjemný zážitek, díky kterému jsme měli možnost spatřit losa v bezprostřední blízkosti naší dodávky. Uvědomili jsme si tak, jak obrovská tato zvířata ve skutečnosti jsou.

Safari disponuje i druhou oblastí, která je vyhrazena bizonům. Ta byla oproti losí části mnohem živější – projeli jsme ji třikrát a na každém kroku byly stáda bizonů. Evička nadšeně fotila, Artík zvědavě vykukoval a já se tiše modlil, aby se nějaký z mohutných samců neopřel svými rohy o naši dodávku.

Po safari jsme se zastavili nakoupit pár magnetů, které Ev vášnivě sbírá ze všech svých cest, a vyrazili jsme dál.

Poslední zastávky před cestou zpět do Česka

Později jsme se zastavili v supermarketu, kde jsme pořídili pár „suvenýrů“ pro rodinu – místní pivo, hořčici v tubě a tradiční skořicové rolky. Cestou zpět jsme projeli přes impozantní Öresundský most a most Storebæltsbroen, což je architektonicky působivý zážitek. Mýtné za oba mosty nás vyšlo na necelé tři tisíce korun českých.

Naše poslední zastávka v Dánsku byla v Deer Parku Vejle, který jsme navštívili i při našem roadtripu po Dánsku. Tentokrát byl ale park poznamenaný nedávnou vichřicí – popadané stromy a větve všude kolem.  Celé to v nás vyvolala smutek, ale vzápětí jsme narazili na srnce, srnku a jejich mládě, což nám zvedlo náladu.

Den jsme zakončili spaním u kouzelného starého kamenného mostu nedaleko Padborgu. Toto malebné místo mělo nezaměnitelnou atmosféru, zejména večer, kdy zapadající slunce osvětlovalo kamennou konstrukci a místo získávalo magický nádech. Bylo to perfektní zakončení dne.

11. den: Návrat do Prahy

Nákupy a poslední tankování

Dnešní den jsme začali nákupy ve městě Padborg v Dánsku, kde jsme se zastavili v Evičky oblíbeném řetězci Netto. Ev měla velkou radost, když objevila své oblíbené maličké lahvičky Coca-Coly, které u nás nejsou dostupné. Karton maličkých lahví jsme naložili do auta a vydali se na cestu domů.

Ještě před německými hranicemi tankujeme na mé oblíbené čerpací stanici Circle K plnou nádrž. Circle K mám rád, protože vyjma aditivovaného benzínu nabízejí na většině čerpacích stanic i prémiovou naftu, kterou tankuju i do hvězdičky, jak říkáme naší dodávce. Nevím, zda má prémiové palivo skutečně nějaký výraznější vliv na motor nebo spotřebu, ale naše dodávka nás vždy všude v pořádku dovezla a věřím, že si za to zaslouží to nejlepší.

Domů přes Německo

Cesta zpátky nebyla bez komplikací – blízko Berlína jsme uvízli ve dvou velkých kolonách způsobených nehodami. Snažili jsme se jim vyhnout, ale bezúspěšně.

Po delší jízdě přes Německo jsme se ještě zastavili v Čechách na čerpací stanici Orlen, kde si Evička nemohla odpustit svůj oblíbený mega párek v rohlíku s medovou hořčicí – klasika, kterou si dopřává na každé cestě. Nakonec jsme dorazili domů kolem sedmé večer, unavení, ale plní zážitků.

Cesta, která nás změnila

Naše výprava po Skandinávii byla nejen plná dobrodružství, ale také nám připomněla krásu svobody a spontánnosti. Uvědomili jsme si, že někdy je nejlepší odložit plány stranou a nechat se vést tím, co cesta sama přinese. Skandinávie nás okouzlila svou nedotčenou přírodou a kulturou. Švédsko samotné nám pak připravilo milé překvapení svou přívětivou cenovou dostupností.

Časté deště, které nás z počátku provázely, přinesly i jedno uvědomění – možná bychom do budoucna měli zvážit investici do větší obytné dodávky, abychom byli lépe vybaveni na nevyzpytatelné severské počasí. V horizontu 5 až 10 let, až přijde čas na rodinu, budeme potřebovat více prostoru. Naše současná dodávka nám zatím slouží dobře a nedáme na ni dopustit. Na větší výpravy s dětmi by to chtělo něco prostornějšího.

A co dál? Už teď máme v hlavách nové plány na další dobrodružství. Přemýšlíme o teplejších krajinách, ale zároveň nás láká i Skandinávie – třeba Finsko nebo kouzelná souostroví Ålandy. Tento plán je zatím jen v našich představách, ale už teď víme, že až nastane ten správný čas, proměníme ho v realitu. Kamkoli však naše další cesty povedou, Skandinávie pro nás zůstane místem, kam se budeme vždy rádi vracet. Její nedotčená příroda, klid a dobrodružství nás budou lákat znovu a znovu, a to nejen kvůli tomu, co jsme zde už zažili, ale také kvůli tomu, co nás zde ještě čeká.

A teď pár čísel: během naší cesty jsme najeli 4 981 kilometrů a celkové náklady vyšly přibližně na 34 tisíc korun českých. Za naftu jsme utratili lehce přes 17 tisíc korun, norské mýto vyšlo na necelou tisícovku a co se týče ubytování, za spaní jsme neutratili ani korunu.

Odkaz na naši trasu na mapy.cz najdete ZDE, a pokud by vás zajímaly souřadnice míst, kde jsme nocovali, neváhejte mě kontaktovat pomocí kontaktního formuláře v levém horním menu!

Minuli jste článek o první polovině naší cesty? Klikněte zde!