Madeira v prosinci: Druhá část putování přírodou a ikonickými místy

V prvním díle jste četli o našich prvních dnech na Madeiře, kde jsme se seznamovali s klidnou, ale dramatickou krásou ostrova. Prošli jsme si vyhlídky na Cabo Girão, objevovali jsme kouzlo levád a užili si autentický ruch na místním trhu ve Funchalu. I když jsme si už tehdy mysleli, že nás Madeira ničím nepřekvapí, opak byl pravdou. Teď se vydáváme ještě hlouběji do srdce ostrova a směrem na jeho vrcholky: čeká nás výšlap na Pico Ruivo, dramatické útesy São Lourenço a tradiční vesničky se slavnými madeirskými domky.

5. den: Hory a závod s časem

Pátý den na Madeiře jsme si lehce přivstali, což se ukázalo jako velice moudré rozhodnutí. Naplánovali jsme výlet na několik ikonických míst z turistických průvodců a díky časnému odjezdu z hotelu se nám podařilo si některá místa užít v klidu ještě před příjezdem turistických autobusů.

Balcões – ráj výhledů

První zastávkou byla vyhlídka Balcões. Ta je ukryta jen pár minut chůze od parkoviště, ale odměnou je neuvěřitelný výhled na hory a údolí kolem. My jsme nechali auto na parkovišti trochu výše nad centrálním parkovištěm u bývalého, v době naší návštěvy opuštěného, informačního centra. Při příchodu na vyhlídku Balcões jsme se minuli s odcházející malou skupinkou turistů a na vyhlídce nás zůstalo pouze pár. Vychutnali jsme si pár poklidných okamžiků – bez davů turistů to byl hezký zážitek. Díky absenci přihlížejících jsem měl i dost prostoru na krátký let s dronem.  Vidět celé zelené hory nasvícené ranním sluncem, jehož paprsky začínaly pronikat mezi vrcholky, bylo magické.

Pico do Arieiro

Naší další zastávkou byl Pico do Arieiro, třetí nejvyšší vrchol na Madeiře. Cesta k této hoře je plná serpentin a prudkých stoupání. Když jsme dorazili na místo, místní četnictvo nás odklonilo na spodní parkoviště, takže jsme si museli k vrcholu vyšlápnout ještě nejprudší část stoupání.

Než jsme se vyškrábali na vrchol, bylo vrchní parkoviště opět otevřené a my jsme tam nevěřili vlastním očím. Několik zoufalých turistů se tu snažilo podélně zaparkovat v opravdu prudkém kopci. Výsledek? Přehřáté spojky, smrad, křik a kouř. Jeden starší pán se tak „snažil,“ že se mu podařilo úplně „spálit“ spojku a zamořit parkoviště bílým dýmem. Nás tohle představení pobavilo, ale uvnitř jsem pociťoval soucit s autem, které svou nezkušeností týral. Vzpomeňte si na tento příběh, až si budete objednávat „bazarové“ auto dovezené z Portugalska. Některá auta z půjčoven vinou nezkušených turistů – „řidičů“, opravdu trpí.

Na vrcholu Pico do Arieiro je restaurace, občerstvení, vojenský radar, několik stánků a zejména davy turistů. Nevíme proč, výhledy jsou stejně krásné, jako z jakéhokoliv jiného vrcholu Madeiry a celé místo nepůsobilo nijak výjimečně. Je pravdou, že vám Pico do Arieiro může posloužit jako výchozí bod ke krásnému několikahodinovému a poměrně náročnému hiku přes hřeben na nejvyšší vrchol Madeiry, Pico Ruivo.

Jelikož máme na Pico do Arieiro auto, a hike na Pico Ruivo není okružní trasou, musíme si bohužel tento zážitek nechat ujít.

Mys São Lourenço – nejsušší část ostrova

Jelikož v centrální části ostrova se má na chvíli zhoršit počasí, po návštěvě Pico do Arieiro jsme se rozhodli navštívit mys São Lourenço, což je skalnatý výběžek na východním okraji Madeiry. Tento mys je známý svými pestrobarevnými útesy a dramatickými výhledy na oceán. Navíc se jedná o nejsušší část ostrova, což vám na každém kroku připomíná tamní příroda. Zelené Madeirské lesy zde střídá spálená tráva a sutí pokrytá hlína.

Ačkoliv jsme si mysleli, že prosincové počasí bude mírné, sežehlo nás třicetistupňové horko, které nás naprosto zaskočilo. Slunce pražilo nemilosrdně a my jsme po chvíli pochopili, že jsme podcenili přípravy – pití a opalovací krém byly na pořadu dne, ale zdaleka ne dostatečně. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli zaplatit si za komfort a na cestu zpět jsme využili lodní taxi. To nás přiblížilo k autu, ale že bychom si nějak výrazně pomohli, se říct nedá. Přístav, kde člun kotvil byl od auta také poměrně vzdálený, takže nejenom že jsme se opět prošli pod pražícím sluncem, ale navíc jsme cestu k autu absolvovali do kopce.

Lodní taxík byl rychlý člun pouze pro pár lidí a cestu jsme si neskutečně užili – vítr ve vlasech, rychlost a ten úžasný výhled na útesy z hladiny oceánu. Ačkoliv nás loď nedovezla úplně k parkovišti, rozhodně nám část cesty ušetřila, a navíc dodala trochu adrenalinu a skvělý zážitek. Při cestě navíc posádka zastavovala u jeskyň a jiných geologických zajímavostí, které jinak než z moře nemáte šanci zahlédnout. Pokud byste měli tu možnost tuto plavbu absolvovat, určitě neváhejte. Navíc se dá zaplatit i obeplutí nejvýchodnějšího majáku Madeiry. V den naší návštěvy však byl v Portugalsku státní svátek a loď jezdila pouze na nejkratší trase.

Nakupování a odpočinek

Po dni plném výšlapů a slunění na São Lourençu jsme se rozhodli den zakončit pohodově. Zastavili jsme se v supermarketu, abychom nakoupili něco dobrého na další dny, a vrátili se unavení na hotel. Večer jsme se rozhodli zůstat v klidu na pokoji, pustili si oblíbený český film „Jak dostat tatínka do polepšovny“ a unavení, ale spokojení po náročném dni plném zážitků, jsme usínali.

6. den: V srdci Madeiry

Šestý den nás čekal výlet, na který jsme se oba hodně těšili: túra podél levády Caldeirão Verde, jedné z nejhezčích stezek ostrova. Bohužel, příroda měla jiné plány. To ale předbíháme.

Den začínáme jako obvykle snídaní na hotelu. Poté balíme batohy a vyrážíme směr Caldeirão Verde. Cestou si všímáme směrovky k majáku Ponta de São Jorge. Evička, nadšená milovnice majáků, je okamžitě pro neplánovanou zastávku! K majáku vede cesta mezi místní zástavbou a u majáku se nachází menší asfaltový plácek, kde parkujeme. Samotný maják je malý, spíše nenápadný a není prakticky ničím výjimečný nebo zajímavý. Náš zážitek nebyl tedy nijak ohromující, ale krátké protažení nohou při cestě autem nikdy neuškodí. 

Caldeirão Verde a zrušený „pekelný“ plán

Po neplánované zastávce pokračujeme dále podle plánu. Leváda Caldeirão Verde, označována za jednu z nejmalebnějších stezek Madeiry, je hezká, avšak za nás tou nejkrásnější rozhodně není. Je moc pěkná, s několika tunely, ale davy turistů vám ji prokazatelně zkazí, navíc cesta zpět vede stejnou cestou, tudíž se neustále někomu vyhýbáte nebo za někým čekáte. Rozhodně návštěvu nikomu nevymlouváme a místo za návštěvu stojí. Jen kdyby bylo méně návštěvníků, cestu vedoucí přes husté porosty a divoké útesy, kde se kolem nás vinou zelené svahy poseté kapradím, bychom si užili mnohem více.

Bohužel, během našeho výletu se dostáváme pouze k prvnímu velkému vodopádu. Cesta je zahrazena provizorní zábranou a cedulí informující o uzavřené cestě. Od místního průvodce se dozvídáme, že další části stezky jsou kvůli sesuvům půdy po nedávných deštích nepřístupné. Z plánované závěrečné části levády Caldeirão Verde a cesty k Caldeirão do Inferno tak zůstává pouze sen na příští návštěvu Madeiry. Někdy si prostě musíme počkat, až příroda zase „povolí“ vstup.

Pokud byste však měli to štěstí a pokračovali byste dále, z této levády jde odbočit a do pěšího tunelu, který vede skrze horu na protější úbočí a měří úctyhodných 2,4 kilometru. My jsme se nedostali kvůli sesuvu ani k ústí tohoto tunelu, a tak nám nebylo dovoleno ani nahlédnout, ale projít jím musí být impozantní zážitek. Problém je spíše s cestou zpět k parkovišti – žádná rozumně dlouhá okružní trasa není, proto tento výlet doporučujeme spíše vícedenním trekařům, turistům jezdícím hromadnou dopravou, případně těm, kteří si seženou odvoz z jiného místa.

Na otočku pod Pico Ruivo

Večer se rozhodujeme strávit ve vesničce Santana, která je proslulá typickými madeirskými domky. Cestou však zkuším přesvědčit Evičku k cestě na nejvyšší vrchol Madeiry Pico Ruivo. Vyvážím ji tedy na parkoviště u začátku stezky na vrchol a doufám, že jí přesvědčím k výšlapu na vrchol a ke sledování západu slunce. Marně, můj plán je smeten je záhy smeten ze stolu a já se ve snaze zachování dobré atmosféry podvoluji. Vydali jsme se alespoň na jednu z nižších vyhlídek, odkud jsme pozorovali rozeklanou krajinu zalitou večerním sluncem.

Santana

Po nezdařeném výšlapu na Pico Ruivo se vydáváme dolu do údolí do městečka Santana ve stejnojmenné oblasti. Důvodem návštěvy jsou madeirské tradiční pastevecké domky. Tyto pitoreskní trojúhelníkové domky s doškovou střechou a barevnými dveřmi nás vítají hned při příjezdu. Tyhle tradiční obydlí, která dnes slouží spíš jako turistická atrakce, mají dlouhou historii a pocházejí z dob prvních osadníků na Madeiře, kdy sloužila jako útočiště před vlivy počasí. Jejich výhoda spočívala v tom, že díky konstrukci a skladbě materiálu v těchto domečkých byl i v parném létě snesitelné klima.

Procházíme se po městě, navštěvujeme některé z otevřených domečků a nakupujeme v místním krámku magnet do Evičky rozsáhlé sbírky. Poté už vyrážíme přes klikatící se silnice a bezpočet tunelů zpět do našeho hotelu na druhé části ostrova.

7. den: Vrchol zážitků na Pico Ruivo a loučení s Ponta do Pargo

Poslední celý den na Madeiře jsme začali stylově – plní odhodlání se vydáváme zdolat nejvyšší vrchol ostrova, Pico Ruivo, na který nám předchozího dne nezbyl dostatek času. Evička sice věděla, že je to hlavně můj vysněný výlet, ale i tak se odvážně přidala.

Cesta na vrchol z parkoviště u začátku stezky není nijak technicky a fyzicky náročná. Měří necelé tři kilometry, čeká vás necelých 300 výškových metrů a v běžném tempu zabere přibližně hodinu času.  A každý krok cesty stojí za to – nás obklopovala úchvatná krajina, kterou jsme si po všech těch dnech užívali už jako zkušení „madeirští“ dobrodruzi. Na vrcholu nás odměnila dechberoucí scéna – nekonečný výhled na hory rozplývající se v mlžném oparu, podtržený chladným, čerstvým horským vzduchem.

U chaty pod vrcholem jsme si udělali menší zastávku, a zatímco já jsem nasával atmosféru, Evička nakoupila hned několik magnetů na památku. Na zpáteční cestu si navíc dopřála trochu madeirské třešňovice, která ji příjemně zahřála a doplnila její turistické odhodlání. Sestup je pohodový. My jsme si během cesty k naší Corse povídali o všem, co jsme za těch pár dní zažili, a společně se shodli, že žádný okamžik neměl chybu. Zároveň jsme zvládli naplánovat zbytek posledního dne, jelikož na tento den jsme neměli předem žádný plán. Rozhodujeme se, že tento den si užijeme naplno a v pohodovém tempu, chceme si užit všechno, co nás zde dosud nejvíce oslovilo.

Odpočinek v Porto Moniz

Z hor přejíždíme napříč ostrovem až do Porto Moniz, kde jsme při předchozí návštěvě obdivovali přírodní bazény. Tentokrát jsme zvolili klidnější přístup – usedli jsme na balkón jedné z kaváren nad mořskými bazény a objednali si každý vydatný burger. Pod námi se vlny divoce tříštily o skály, zatímco my jsme jen tak posedávali, nechávali se unášet zvukem oceánu a užívali si zasloužený odpočinek. Tohle místo má v sobě něco zvláštního – klidná, teplá voda v bazénech kontrastuje s bouřícím Atlantikem, který nám před očima připravoval podívanou, jakou člověk na horách nezažije.

Ponta do Pargo – západ slunce a cesta plná překvapení

Odpoledne jsme se rozhodli ještě naposledy zavítat na Ponta do Pargo, nejzápadnější cíp ostrova s jeho ikonickým majákem. Vyrazili jsme méně obvyklou trasou přes horské cesty, které byly přírodní scenérií samy o sobě. Když jsme jeli kolem hustých lesů a přejížděli do otevřených horských úseků, fascinovalo nás, jak se během pár kilometrů dokáže měnit celé klima.

Během cesty si nelze nevšimnou křížů a pamětních tabulí podél cesty – tichých připomínek nehod na těchto náročných horských cestách. Jeden z pomníků se svíčkami a čerstvými květinami nás přiměl zpomalit a při pohledu do hluboké rokle pod silnicí se na chvíli se zamyslet nad mystickou krásou a současnou divokostí zdejší krajiny.

Na Ponta do Pargo jsme dorazili přesně na čas, abychom si užili romantické pozdní odpoledne. Stáli jsme u majáku, sledovali, jak se obloha zbarvuje do teplých odstínů večerního slunce, a oba jsme věděli, že tohle bude dokonalá tečka za naší cestou.

Díky slabšímu větru mi ostrov na závěr dovolil toto ikonické místo nafilmovat z dronu a odnést si tak i něco jiného než pouhé vzpomínky. Ty však zůstanou tím nejcennějším, co nám Madeira dala.

Cestou na hotel ještě zastavujeme na benzince – plníme nádrž naší věrné Corsy, která nás provázela na každém kroku. Zároveň ji věnujeme trochu péče, abychom ji nevrátili zašpiněnou. Nechtěli jsme, abychom se s ní loučili v zaprášeném stavu, navíc, když nás tenhle maličký vůz v pořádku a bez problémů vozil po celém ostrově.

8. den: Balíme a loučíme se s Madeirou

Poslední ráno na Madeiře začalo trochu nostalgicky – balení kufrů nám připomnělo, že nás čeká návrat do reality a do mrazivého zimního počasí. Poslední snídani jsme si vychutnávali déle než obvykle, jako bychom si chtěli ukrást pro sebe co nejvíce posledních chvil. Na recepci jsme předali klíčky od auta i karty od pokoje a sami čekali na autobus, který nás měl odvést na letiště.

Jelikož náš let měl mírné zpoždění, krátili jsme si čekání pozorováním letadel přistávajících jedné z nejsložitějších přistávacích drah na světe. V současnosti je dráha letiště prodloužena tak, aby nebyla pro větší letouny nebezpečná (alespoň co se délky týče), ale v minulosti, kdy byla dráha o kilometr kratší, museli stát vzlety a přistání opravdu za to. Před odletem si ještě v letištním bufetu dáváme poslední jídlo – burger se steakovými hranolky a následně již nasedáme do našeho letadla.

Let byl klidný a před půlnocí přistáváme v Praze. S myšlenkou na pozdní večeři míříme k pobočce KFC, ale k našemu úžasu je zavřená. „Vždyť jsme na mezinárodním letišti v hlavním městě, kdo by čekal, že nebude otevřeno?“ I když nás tento zvrat mírně pobaví, hlad budeme muset zažehnat až doma.

Před odchodem z letiště jsme se ještě zastavili u zajímavé inscenace, která z různých předmětů skládá portrét Václava Havla – pod správným úhlem pohledu člověk vidí prezidentovu tvář tvořenou z předmětů, které působí naprosto běžně, možná až jako harampádí. Pak už jsme nasedli do Uberu a zamířili za naším Artíkem, který na nás doma už netrpělivě čekal.

Závěr: Shrnutí a tipy na cestu

Naše dobrodružství na Madeiře bylo skutečně nezapomenutelné – od chvíle, kdy jsme poprvé spatřili její dramatické útesy z okna letadla, až po poslední chvíle strávené u oceánu. Ostrov nás okouzlil svou jedinečnou přírodou, přátelskou atmosférou a tím, jak dokáže nabídnout kontrasty na každém kroku: v jeden moment se prodíráte podél lévád v lesích nepodobných džungli a za pár minut jste u moře nebo na vrcholku hory. Při zpětném pohledu je těžké vybrat jeden vrcholný zážitek, protože každá zastávka měla něco svého – ať už to byly klidné procházky levádami, výhledy z Pico Ruivo, divoké vlny v Porto Moniz nebo nepopsatelný pocit úžasu, který člověk zažívá, když stojí na hraně útesů pod majákem na Ponta do Pargo.

Finančně nás celý zájezd i s veškerými náklady vyšel na přibližně 55 000 Kč, což zahrnuje zájezd, ubytování, polopenzi, pronájem auta, cestovní pojištění, drobné suvenýry, pohonné hmoty a občerstvení. Zpětně musíme uznat, že cestovní kancelář měla svoje výhody, zejména v rámci organizace dopravy a zařizování pronájmu auta hned od prvního dne. Díky tomu jsme mohli na maximum využít čas a každý den se ponořit do nových objevů bez zbytečných komplikací.

Jak jsem psal již na začátku, díky zájezdu lze ušetřit i na letenkách, a to zejména pokud chcete letět z Prahy. Pokud bychom si letenky, ubytování a jídlo kupovali samostatně, nikdy bychom se nedostali při srovnatelné kvalitě na cenu, za kterou jsme pořídili tento zájezd. Může se vám to zdát zvláštní, ale podobně to je s cestami na většinu ostrovů, kam nelétá příliš pravidelných linek.

Když se ohlížíme za celou dovolenou, nejvíc oceňujeme právě to, že jsme se rozhodli cestovat mimo hlavní turistickou sezónu. Madeira má své kouzlo po celý rok, a pokud vám jde o autentický zážitek a méně turistů na známých místech, stojí za to navštívit ostrov právě v zimě nebo na podzim. Ačkoli počasí může být o něco chladnější a proměnlivější, nás čekaly příjemně teplé dny s modrou oblohou, které jen umocnily pohodu a klid celé dovolené.

Na závěr máme několik tipů pro ty, kteří by se na Madeiru chystali poprvé. Pokud plánujete cesty autem, připravte se na prudká stoupání, klikaté silnice a prudké útesy na kraji silnic. Uvědomte si, že v takovýchto podmínkách budete muset i zaparkovat. Pokud si nejste svými komplexními řidičskými schopnostmi jisti, zvažte, zda je nutné si opravdu půjčovat vozidlo, případně zda si nepřiplatit těch pár euro za automatickou převodovku, která vám v kopcích hodně odpustí. Za druhé, vybavte se pohodlnými a voděodolnými botami, zejména pokud plánujete treky po levádách. Většina těch nejkrásnějších míst je dosažitelná jen pěšky a někdy i po kluzkých nebo kamenitých stezkách.

Celkově jsme si z Madeiry odvezli nejen spoustu krásných fotek, ale i vzpomínek, které nám zůstanou na dlouho. Ostrov nás naučil, jak důležité je zpomalit, užívat si přírodu a nacházet krásu v každém okamžiku. Madeira se stala naším druhým domovem – a rozhodně víme, že tohle místo má v našich srdcích rezervované místo. Pokud máte rádi přírodu, dobrodružství a pocit svobody, Madeira je místo, které vám to všechno splní.

Minuli jste článek o první polovině naší cesty? Klikněte zde!